Říká se, že na vzhledu nezáleží a že je důležitá duše. Ale je to pravda?

Co je to krása?

Představu o kráse máme každý jinou. Někomu se líbí to, někomu něco jiného. Přesně definovat krásu asi nejde. Mnohokrát se setkávám s tím, že na stejného člověka mají lidé různý názor. Někomu se líbí hrozně, druhému tak normálně a třetímu se nelíbí vůbec.

Nicméně existuje jakýsi ideál krásy: a ten je nám neustále předkládán.

Reklamy nám ukazují krásná těla

Velikým problémem jsou právě reklamy. Ve většině reklamních spotů vystupují mladí a krásní lidé, mají krásná a vypracovaná těla a propagují tak výrobky. Proč nevystupují v reklamách „normální“ lidi? Především proto, že by lidi nenalákali. Reklama nám tak dává podvědomě představu o tom, jaké to bude, až budeme mít tenhle výrobek…

Když se ukazuje Lamborghini, je vždy okolo nějaká pohledná mladá slečna – nejlépe sedí na kapotě. A muž má pak pocit, že ta žena k autu patří, že když bude mít takové auto, určitě se najde i taková žena. Nebo pánské i dámské voňavky: Vždycky jsou prezentovány krásnými zástupci onoho pohlaví. A proč reklamy na hubnutí dělají mladé modelky? Které ani neví, co přibrat znamená?

Reklamy a společnost obecně nám stále vtlouká do hlavy, jak bychom měli nebo mohli být krásní. A ono to tak ve skutečnosti ale není. Většina fotografií je navíc počítačově upravena, jsou odstraněny faldíky a zahlazeny první vrásky…

Krása je pomíjivá

A i když je člověk krásný. Jak dlouho to vydrží? Není to přece na věčnost… Ať už chceme, nebo ne, čas nás všechny poznamená. Ženy po několika dětech prostě přiberou, chlapům se udělá bříško, … A co nevidět zestárneme, objeví se nespočet vrásek, kůže už nebude naplá a naše těla prostě zestárnou.

Vnitřní krása

Ale není to krása těla, proč navštěvujeme svoje babičky a dědečky. Vážíme si jejich názorů, zkušeností a milujeme babiččinu kuchyni, její gulášek je prostě neodolatelnej:)

A mimo jiné, moje babičky se mi líbí a jako babičky jsou krásné.

Asi málokoho máme rádi proto, že je hezký/á, většinou je to o tom, jaký ten člověk je, jakou má duši…

A proč nás teda tak trápí vzhled našeho těla?

Vidíme ty propastné rozdíly mezi hrdniny telenovel i reklamních spotů a námi. Vidíme okolo sebe jiné lidi a myslíme si, že jsou hezčí než my. Jenže to si dost možná myslí i oni o nás. Někdo se trápí proto, že je hubený a druhý proto, že je tlustý. Jeden je malý a nedosáhne, kam by potřeboval, druhý musí v tramvaji ohýbat hlavu, aby se vešel. Jen málokdo mi řekne, že je spokojený, každému něco na svém těle vadí…

Chtěli bysme být hezčí

Všichni bysme byli rádi hezčí, krásnější, atraktivnější a přitažlivější. Kvůli tomu, že nejsme spokojeni se svým tělem, se často trápíme, omezujeme se v mnoha aktivitách a zbytečně si kazíme život… Máme strach, že nenajdeme partnera, že se nikomu nebudeme líbit…

A já?

Moje tělo nic moc. Jsem malej a hubenej. Svaly rozhodně nejsou mým dominantním rysem. Trápí mě beďary. Takže rozhodně nemohu říci, že bych byl spokojen. Často se potýkám s narážkami a není to příjemné.

Co je malé, to je hezké.
A když to není hezké, alespoň toho není moc.

Na druhou stranu, nemůžu si zase tak stěžovat. Prolezu leckde, vmáčknu se i tam, kam se jiní nevejdou, nezabírám obě sedačky v tramvaji, nemusím se shýbat do každých dveří. A musím brát, co je:) Mohlo by být hůř…