Nedávno jsem viděl zajímavý film o tom, jak mladá hrdinka zjistila, že je adoptovaná a začala hledat své skutečné rodiče… Ten film ve mě vzbudil zajímavou úvahu nad tím, co kdyby se to týkalo mně? Co bych asi dělal? (úvaha)

Jak to bylo v tom filmu?

Pravda musela vyjít najevo kvůli nějakému lékařskému zákroku, kdy se tedy dozvěděla, že nemůže pomoci, protože není pokrevní dcerou. Zbytek filmu byl o tom, jak žena (asi kolem 25 let) hledá své skutečné rodiče, o tom, co prožívá a jak se smiřuje s novou informací…

Navíc v Přátelích byl díl o tom, jak Phoebe našla svojí skutečnou matku – podobné (stejné) téma.

Úvaha nad tématem

Přišlo mi to jako docela zajímavé téma k úvaze. Co když se to týká i nás? Co kdyby člověk najednou zjistil, že jeho rodiče nejsou jeho biologickými rodiči? Jak se s tím poprat? Je to problém? Hledat skutečné rodiče? Jak se chovat k těm pravým / současným? A naopak, co když člověk adoptuje dítě – stejný problém, ale druhá strana mince – říci mu to? Pokud ano, pak kdy? A jak?

Mě se to přeci netýká

Ano, to si člověk řekne dycky a u všeho: „Já přeci nebydlím v zátopové oblasti“, „Já bourat nebudu“, „Nepotřebuji se pojistit, nic se nestane“, … Takhle by se dalo vyjmenovat spousta věcí, které člověk bere jen tak „na lehkou váhu“, nicméně o každém tématu by se dalo uvažovat: A co kdyby?

Velká informace

Co kdyby najedou člověk zjistil, že není pravda ani to, co považuje za tak skutečné a neměnné jako jsou právě rodiče (osobně mám s rodiči dobrý vztah, viz. jeden z minulých článků). Změní se něco? Jak asi takovou informaci člověk vezme? Celkem těžko se o tom spekuluje, ono to totiž není k čemu přirovnat, nebo jak se na to dívat. Obecně se něco takového označí za absurdní a dále již nespekuluje… Ale já to zkusím, zkusím se nad tím zamyslet trochu více do hloubky…

Biologičtí vs. Vychovávající

Třeba v případě, kdy je dítě adoptované: Od mala zná jen „své“ rodiče, kteří ho vychovávají, kteří mu poskytují zázemí, žijí s ním. Jenže někde existují i Ti „praví“ rodiče, kteří dítě skutečně zplodili. A má toto nějakou váhu? Kteří jsou důležitější? Předpokládám, že se bude dítě klonit k těm, které zná, které jej vychovali a pečovali o něj. Biologičtí rodiči se ho vzdali již jako mrňouska a dál se o něj vůbec nestarali. Důvod, proč ho nenechali, může být různý. Jenže, co když to dítě bude chtít znát své skutečné rodiče? Co když někomu bude záležet na tom, jací jsou jeho skuteční rodiče? Nebo důvod toho, proč si malé dítě nenechali? Věřím, že pro někoho „krevní pouto“ může být také skutečně důležité.

Je dobré po tom pátrat? A chtít to vědět? A když by člověk potkal své rodiče – co by jim asi řekl? Nebylo by to divné setkání? A co strach? Strach z toho, jací budou? Můžou být úžasní, ale také nemusí. Nebo to nechat být? To pak ale bude stále nezodpovězená otázka. Dá se s tím žít?

Jedna velká lež

No jo, jenže dítě, které je adoptované, musí žít celou dobu ve lži. A ne zrovna v malé. Celé okolí rodičů, kteří dítě adoptují, o tom vědí. Všichni znají pravdu – jen to dítě ne. Rodiče si musejí dávat každý den pozor na to, aby se neprořekli. A stejně tak okolí. Při všech oslavách, sezeních, výročích apod. Všichni dělají, jako že nic a lžou… Možná, že je slovo „lež“ silné, protože ono všichni ti lidé (rodiče, příbuzní, přátelé) vlastně musejí. Ale stejně. Pak se to dítě stejně jednou pravdu dozví a co potom? Taky by mohl být problém v případě, kdy dítě přijde k rodičům starší – je mu již několik let – a může dojít k nesrovnalostem nebo problémům. Co když bude chtít dítě vidět fotky z doby, kdy bylo jen v zavinovačce? Co potom? Lhát, že se fotky zničili? Že nejsou? Nebo jak to odůvodnit a vysvětlit?

Kdy to říci? A jak?

Taky zapeklitá otázka: Kdy to dítěti říci? Určitě by bylo dobré, aby se to dítě dozvědělo od rodičů a ideálně nějakou rozumnou formou. Ale kdy? Když je dospělé? Hezké, ale to je kdy? Když se osamostatní? Nebo jako dárek k osmnáctým narozeninám? Asi by bylo vhodné říci to včas, než na to dítě nějak přijde samo. Nebo ještě hůře, než se to dozví od někoho jiného. A jak to říci? To musí být asi taky hodně těžké.

Pohled z druhé strany

Řekl bych, že snad ještě těžší může být, když bude člověk stát na druhé straně – tedy bude v roli rodiče, který dítě adoptoval a stojí před všemi těmi neskutečně těžkými otázkami. Přesně ty otázky, kdy mu to říci nebo zda mu to vůbec říci. Vysvětlit svému okolí (rodina, přátelé, kolegové) jak se mají chovat – že o tom mají mlčet, jak a dokdy, co dělat v případě problému, … Jistě pak musí člověka hrozně tížit to, že se tomu malému musí zdárně  lhát, tajit, mlžit…