Jedním slovem: „lahůdka“!

Jsem Plzeňák

Dva roky, co jsem jezdil po Plzni, a že jsem najezdil po městě tisíce kilometrů, jsem neustále nadával na to, jaká je ta doprava hrozná. Ono, Plzeň je řešená zajímavým způsobem – ať jedete odkudkoliv a kamkoliv, vždycky se musí přes Sady. Hlavní tahy tvoří hvězdici uprostřed města – v Sadech Pětatřicátníků. Proto je denně několik špiček, kdy projet Sady je dosti problematické.

Rok jsem v Pardubicích a Plzeňské dopravy jsem si začal neuvěřitelně vážit. Zkusím popsat to, jak se jezdí v Pardubicích.

Rychlost nade vše

Není mi úplně jasné, proč je v Pardubicích na víc jak 80% silnic rychlost omezena na 40 km/h. Ono je to stejně jedno, protože Pardubičáci mají nějakej podivnej zvyk jezdit tak 30. O autobusech a trolejbusech ani nemluvě. Ty se přes tu třicítku ve městě snad ani nedostanou.

V Plzni teď na většině úseků, kde je jenom kousek rovinka, dali značky 70 km/h. Asi zjisitili, že co zavedli bodovej systém a lidi začali jezdit padesát, bylo to prostě neúnosný. Nikdo nikam nedojel. A je to krok dobrým směrem.

Úžasně řešené přechody pro chodce

Na každém Pardubickém kroku je nějaký ten přechod pro chodce. Mám pocit, že snad každejch 300m se nějaký najde. Nejsou světelné a lidi se trousí po jednom. Nezbývá, než každého pustit. A to se to pak pěkně potahuje, když na každém přechodu se zastaví kolona aut pro jednoho chodce.

Ne, že by v Plzni nebyly přechody, to ne. Ale jsou vesměs světelné a jsou udělané tak, že když auta stojí, chodci mohou jít. A jdou najednou, žádné troušení po jednom.

Město bez cyklistů

Pardubice bez cyklistů, to je asi jako ementál bez děr. Nemám nic raději, než objíždět cyklistu na každém kroku. A že jsou cyklisté zdární! Často mám obavy, zda se na tom kole vůbec udrží.

V Plzni není tolika cyklistů, mají svoje cyklostesky a v silnicíh normálně nejsou. Příjemné.

Příjemné a snadné parkování

V Plzni jsem si myslel, že se nedá parkovat. Ale vždycky jsem zaparkoval a celkem obstojně. Musel jsem se vmáčknout mezi auta, občas se nestálo úplně předpisově, ale vždycky se stálo.

Parkování v Pardubicích? Zlatý voči! To není snad ani možné. Zaparkovat se dá před několika hypermarkety, ale v centru a tak, to těžko. U naší univerzity je parkování pro několik aut, ale stovky studentů. Všude jsou zákazy, občas nějaká ta parkovací karta, parkovací automaty. Ale stejně se nedá zaparkovat, ani kdyby jsem chtěl zaplatit, není to kam postavit. A stavba nějakého parkoviště? Asi v nedohlednu…

Policisté a přestupky

V Plzni se mi za ty dva roky nepoštěstilo dostat se s policií do křížku.

V Pardubicích jsem dostal pokutu za stání v křižovatce. Tam jsem ale stál každý den, několik měsíců. Stály tam vždycky tak dvě až tři auta. Křižovatka to byla, to je fakt. Ale byla odlehlá, nikdo tudy nejezdil a rozhodně auta nebárnily ničemu a nikomu. Ale někdo mě udal. Tak jsem dostal pokutu. O nějakej měsíc dýl, jsem chvátal do školy na zkoušku z matiky. No samozřejmě, nezapomněli mi změřit rychlost. Tak jsem dostal pokutu za rychlost, vzali mi body a hlavně jsem dorazil na zkoušku skoro o dvacet minut déle. Tak dlouho totiž trvalo, než mi tu pokutu napsali. Jo, jel jsem 61 km/h na rovném a přehledném úseku na kraji města. No a dva dny dýl jsem ráno našel za stěračem další pokutu, tentokráte, že parkuju na chodníku. Všichni tři, co jsme tam stáli jsme jí dostali. Každý den, celé dva měsíce, tam auta stojí a pokuta žádná, ale běda, když přijedu dlouho večer, ráno brzy odjíždím, postavím se teda na chodník mezi auta. No a v 11:45 šli okolo. No paráda.

25.10.2007 – Aktualizace: Dneska jsem na autě našel pro změnu botičku za parkování na místě, vyhrazeném pro parkovací karty. Trvalo asi 15 minut než jsem se dovolal a dalších 30 minut, než dorazili policisté, co mi jí sundali. No, paráda.

Závěrem

Průjezd Pardubicemi je opravdu zajímavým zážitkem. Na dvojku se člověk „hrne“ městem, na každém kroku staví na přechodu, ruce už bolí od stálého blikání při předjíždění chodců. Po dlouhé snaze o zaparkování stejně dostanete pokutu, páč zrovna tady se stát nesmí. A tak se jede zase domů. 30, chodci, cyklisté a vzhůru… Chce to pevné nervy…